Víra zve do krajiny osobního, niterného prožitku

Říkává se, že v politickém životě platí, že přiznání chyby je pro vrcholného politika takřka jistým druhem sebevraždy. Politik prý nesmí nijak hloubavě přiznávat své chyby, a když je k tomu přinucen, tak vždy jen tak trochu, aby z toho byly ty správné politické body, v hrané "pokoře". Zato však je vždy potřeba své úspěchy vynášet až do nebe... Bohužel tuto metodu "nepřiznání chyb" máme často pod kůží také i my - lidé nepolitičtí. Zatloukat, zatloukat. Zatloukat sobě, a zvláště pak i druhým, je způsob, na který slyšíme občas my všichni. Proč? Protože žijeme ve světě, kde se cení a vlastně i zbožňuje úspěch a chyba se tu tvrdě trestá.

Rozhodně se nemůžeme divit velekněžím Matoušova evangelia, že chtěli zahladit stopy možné chyby. Ježíšovo tělo mohlo být ukradeno. "Vojáci ti dostanou peníze, my vše urovnáme," říkali si velekněží, "hlavně jen ať je klid - situace je nebezpečná a klid je to, co v Jeruzalémě i v Izraeli potřebujeme."

Většina mocných tohoto světa vždy stojí o zachování statu quo. Aby se nic neměnilo a vše zůstalo při starém. Touha po starém dobrém je ostatně dána mnohým lidem. Touha po změně může být totiž nebezpečná, a nemusí přinést zlepšení, i když bývá spíše na místě, když je nespokojenost nebo je zle.

V Ezechielově proroctví o novém Jeruzalému a chrámu prorok tehdy prožíval se svými soukmenovci babylónské zajetí. Jako jeruzalémský kněz byl odveden hned při první deportaci do pohanské země 6. století před Kristem. Zažil tedy pád chrámu i všech jistot víry, kdy se zdálo, že Hospodin Izrael odvrhl. A Ezechiel prožil, že se k němu Bůh sklání novým způsobem i tam v té daleké cizí zemi. Byl tehdy čas jarní rovnodennosti. Tedy období, kdy si Izraelci připomínali exodus, slavné vyjít z Egypta. Zrovna Babylóňané prožívali okázalé novoroční slavnosti k poctě Marduka, což byl nejvyšší babylónský Bůh a patron.

Právě v tento čas prorok Ezechiel prožívá svou vizi, popisující začátek nového věku. Je to překvapující popis ideálu skutečnosti, kde se pojí nebe a země. Prorok je ve svém vidění přenesen do Izraele a průvodcem je mu Hospodinův anděl, ukazující mu vizi nového města, chrámu v dokonalosti. V závěru (Ezechiel 47, 1-8a.9b) čteme o spásném Hospodinově požehnání, kdy Hospodinova přítomnost má proměnit Sijón ve svaté město budoucnosti. Poušť se v Ezechielově proroctví promění v úchvatně úrodnou krajinu a vody proudící do mrtvého moře změní vše. I zde v Mrtvém moři bude "život, hojnost ryb".

Za těch víc jak 2,5 tisíce let nateklo z Jordánu do tohoto moře už mnoho hektolitrů vody. Ale život zde není. Tato voda léčí i zabíjí zároveň. Proroctví o dokonalé vyváženosti a ideálu požehnání se nenaplnilo, zda se... Nový věk vždy byl a je víc otázkou víry než dané skutečnosti. Hospodin se sklání ve své milosti a věřící člověk to cítí ve svém srdci, ale nemůže to nijak prokázat. Opírá se o svou víru - ne o tento pozemský svět.

Apoštol Petr pronesl pevně ve své víře větu o Ježíši, kterou jsme dnes slyšeli ze Skutků apoštolských: "Jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit."

Pochopitelně nemohl prokázat nic, co by bylo viditelné, co by bylo naprosto zřejmé, na co by si ostatní mohli sáhnout a přestat o tom diskutovat i přemýšlet. Taková však víra ale ani není. Víra zve člověka do krajiny osobního, niterného prožitku. Kdy si věřící uvědomí nejprve cosi nepříjemného, tedy to, že je nejen svět kolem něj, ale také on sám je plný přehmatů, že je plný chyb.

Víra v Ježíšovo vzkříšení je spjata s procítěním, které měly ženy, jak popisuje Matoušovo evangelium, když opouštěly hrob. Ty ženy měly strach i velikou radost. Tedy slovo strach někteří překladatelé do češtiny nahrazují lépe vystihujícím slovem bázeň nebo rozechvělost. Bázeň, rozechvělost a radost je tím, co nás má provázet i podpírat. Nic sice v našem životě není dokonalé, souměrné a vyvážené, ale Kristovo vzkříšení, v něž věříme, mění vše.

Díky Pánu za svědectví Nového života. Života, který se před námi ve víře otevírá i toto velikonoční pondělí L.P. 2021. Amen

První čtení: Ezechiel 47, 1-8a.9b; Druhé čtení: Skutky 2, 14.22b-32; Evangelium: Matouš 28, 8-15