Víra je spjata s tajemstvím a milostí

Milé sestry a milí bratři, náš kostel Sbor kněze Ambrože pojme asi 200 míst k sezení. Ovšem máme zde ještě místa na kůru a také velmi mnoho míst pro případné stání. Kdyby na to přišlo, vešlo by se nás sem třeba i klidně 500 lidí. Velikost tohoto prostoru byla jistě původně velmi promýšlená, a to nejen architektem Josefem Gočárem, ale také našimi předchůdci, kteří takřka před sto lety snili o svém novém kostele a předložili svou představu a jasné zadání. Byla to doba růstu naší církve, kdy na pojetí národní církve a společenství, které je otevřené jistému liberálnímu pojetí. Na to tehdy slyšely tisíce našich někdejších sester a bratří. Během pár let se k Církvi československé přihlásil takřka milion příslušníků a vize stálého růstu byla vítaná, logická, ale také ovšem dějinně podmíněná.

Doba se změnila a náš sbor při bohoslužbách už není plný. A není ani poloplný ani "čtvrtplný", ale spíš "desetinoplný"J, když se podíváme do lavic. Proč církev dál neroste? Proč se nám nedaří oslovit tu stále se zvětšující většinu, která je mimo tyto zdi? Proč je naše liturgie teď tak nesrozumitelná pro ty, kdo poprvé přijdou na bohoslužbu, když na začátku naší církve to bylo právě přesně naopak a česká liturgie tehdy působila jako zcela přirozený magnet? Lidé byli nadšení, věnovali církvi svůj čas a nemalé prostředky na zbudování dostatečně velkých církevních budov. Dnes naši faráři smutně poznamenávají, jak mají málo prostředků pro opravy a nutnou údržbu kostelů. Mnohde jinde roste spíše dřevomorka (což není naštěstí u nás) nebo jiné problémy, ale církev alespoň početně nijak zvlášť v Čechách neroste.

Hovořil Ježíš o růstu církve v dnešním evangeliu? Podobenství o zasetém semenu najdeme pouze v Markově evangeliu a není příliš známé, ale zato je velmi překvapivé. Hovoří se v něm o růstu Božího království, které překvapivě nespočívá v lidském snažení a úsilí, neroste z lidského nasazení a naší moudrosti, ale je spjato s jistým tajemstvím a jistou samovolností. Slyšeli jsme: "Ať člověk spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak."

Pravda, Ježíš to podobenství ještě mnohem víc zjednodušuje, aby vyniklo, co chce říci a naprosto přeskočí, že nestačí jen a pouze rozhodit po poli semeno. Člověk nejprve musí potřebné semeno sehnat v dostatečném množství, musí připravit půdu pro ně, tedy mít prostor, který se zkypří, pohnojí a tak dále. S daným semenem se musí náležitě pracovat. Vyseté pole se musí chránit před všemi možnými škůdci a musí se o ně po celou dobu do žní náležitě pečovat.

Ježíš to vše samozřejmě věděl, ale tím ne zvýrazněním práce dobrého hospodáře dává do popředí skutečnost, že to nejhlavnější, to nejpodstatnější v celé zemědělské a také i jiné lidské činnosti je spjato s darem požehnání. Že jinými slovy nestačí jen lidská znalost a dovednost. My lidé sice míváme pyšně zato, že to bývá to nejdůležitější, ale ve skutečnosti to tak není. Navíc Ježíš hovoří ne o běžných věcech, ale o Božím království, které je entitou, darem. Světskýma očima je Boží království viděno obrazně řečeno, třeba jako nepatrné zrnko hořčice, to je sice nepatrné jako zrnko písku, ale když vyroste, skýtá bezpečí i všem přelétavým ptákům. Je to podobenství srozumitelné?

Už tehdy za Ježíše se jeho slovo, i když bylo pronášeno třeba před velikým davem, vždy potřebovalo výklad. Ježíšův výklad se ovšem ale odehrával, jak jsme dnes v evangeliu slyšeli, v soukromí tedy v úzkém kruhu učedníků.

Ježíš dokázal mocné činy, dokázal uzdravovat, na jeho pokyn vstávali i mrtví, pomáhal mnoha způsoby, ale výklad byl záležitostí menší skupiny. Proč? Důvěra, nebo chcete-li víra, se pěstuje mezi lidmi vždy jen po malých krůčcích. Nedá se nadiktovat, skutečně živá víra je spjata s jistým tajemstvím a milostí. Víra je požehnání, které je mnohem větším darem než jakousi samozřejmostí, či zásluhou.

Být s Ježíšem znamená vystoupit z davu a jít s ním do přímého, intimního kontaktu a prožít zázrak naprosto osobní milosti. Přes všechny proměny života a světa, smíme tedy také i my cítit, sestry a bratři, že Boží království roste také pro i nás, je v nás zaseto. A i když třeba ostatním to vše kolem víry připadá nicotné a malé, my nacházíme úkryt pro náš další let životem. Amen

První čtení: Ezechiel 17, 22-24

Toto praví Panovník Hospodin: "Já vezmu ratolest z vrcholku vysokého cedru a zasadím ji, z vršku jeho koruny utrhnu snítku a zasadím na vysoko čnící hoře. Zasadím ji na vyvýšené hoře izraelské a vyžene větve, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Pod ním bude bydlit všechno ptactvo, všechno, co má křídla, bude bydlit ve stínu jeho větvoví. Všechny stromy pole poznají, že já Hospodin jsem ponížil strom vysoký a povýšil strom nízký; nechal jsem uschnout strom zelený a dal vypučet stromu suchému. Já Hospodin jsem promluvil a také to učiním."

Druhé čtení: 2. Korintským 5, 6-10.14-17

Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Evangelium: Marek 4, 26-34

Ježíš řekl: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň." Také řekl: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu." V mnoha takových podobenstvích mluvil jim slovo tak, jak mohli slyšet. Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal.