Svou obětí on obléká vírou

Stále v našich společenstvích dodržujeme epidemiologická opatření, máme respirátory, udržujeme jistý distanc - vzdálenost. U nás ve Sboru kněze Ambrože to není tak velký problém - náš kostel je obrovský, nás je tu ke třiceti, a tak nezažíváme podobnou situaci, jakou ti, co se shromáždili se kolem Ježíše. (Marek 3, 20-35 ) ...V domě kde pobýval u Genezaretského jezera, shromáždil se k němu velký zástup. Ani chleba pojíst nemohli, jak se mačkali na sebe. Byli na Ježíše zvědaví, byli lační na jeho slovo, věřili, že Ježíš umí zázraky. Nebyl důvod pochybovat o jeho zázračné moci, mnoho lidí uzdravil, jak popisuje Markovo evangelium.

Když lidé 21. století čtou evangelium, mohou mít pocit, že se jedná o pohádkové uzdravování, a v tom vidí i hlavní problém. Pro Ježíšovy současníky naopak nebyl problém přiznat Ježíšovi jakousi pozoruhodnost, výjimečnost. Potíž ale byla v hodnocení, kým je, jakou mocí to činí. Jeho odsouzení na kříži pak znamenalo jasné zavržení, jež vyřešilo problém. Mnozí prostě nevěděli, co s ním. "My ho za krále nechceme, řekli velekněží, farizeové a zákoníci - Římané ať ho ukřižují, a to je i důkaz, že Bůh Galilejského Ježíše zavrhl." To bylo tehdy jednoduché, ale naprosto racionální řešení složité rovnice, co s Ježíšem... Činí zázraky? Ano, Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony."

Jinými slovy věřit v zázraky není problém, ale uvěřit v Ježíše jako Bohem seslaného Zachránce, Spasitele, Krista, který naplňuje Boží vůli - to byla a stále je ta největší potíž. Lidé všech dob se ptají po Bohu, chtějí jej ovlivnit, mít lepší život. A protože se lidé mají nesrovnatelně lépe než před několika staletími, Boha často ani nepotřebují zdá se dnes - tedy dokud se v jejich životě cosi nepřihodí.

Kde je Bůh? Ta lidská otázka se možná trochu vytrácí. Kde jsi, Bože? Ptají se lidé v různě trnitém křoví života - což je jakýsi pokus o poetický název situace, v níž se lidé ocitají od samého začátku života. Adam s Evou se ukrývali díky svému hříchu ve stromoví Rajské zahrady. Ukrývali se ve strachu před Hospodinem, ve strachu z budoucnosti. Přítomnost jim odhalila jejich nahotu. Výraznou odlišností naší situace však pro ně bylo, že oni se neptali, kde je Bůh, ale za to jasně slyšeli Boží volání: Kde jsi? Kde jsi, člověče? Tak volal Hospodin na Adama a Evu.

Bůh na každého člověka volá. A kdo nebo co sejme, odstraní onu propast mezi námi a Bohem? Jak překlenout lidskou nahotu, hřích a strach? Křesťané žijí vírou v Ježíše. "A proto neklesáme na mysli: I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému." (píše apoštol Pavel v 2 K 4, 16-18)

Ani nám nečiní potíž věřit v zázraky. Vždyť největším zázrakem je, život sám. Proč jsem na světě já, a ne někdo jiný. Nějaké jiné dítě rodičů Pechancových... Každé narození dítěte je zázrak. I dítě narozené ze zkumavky je zázrak. Přes všechny lidské zásahy, příchod na svět je vždy zázrak. Není to strohé dílo neurčité nahodilosti.

V životě můžeme mnohé ovlivnit, ale vše je zároveň projevem vůle Boží. To jasně ve víře vnímáme. Můžeme například ovlivnit, kdo bude našim přítelem a kdo ne, ale i přátelství, dobré vztahy, partnerství jsou Božím darem. Rozhodně nemůžeme v životě ovlivnit to zásadní tedy to - do jaké rodiny se narodíme. Kdo budou naši rodiče, sourozenci, ti jsou nám dáni navždy, není před tím úniku. "Kdo je má matka a moji bratři?" ptal se Ježíš v závěru dnešního evangelia. Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něj - a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Bylo by nepatřičné myslet si, že se Ježíš tak zřekl svých nejbližších. Byť si oni mysleli, že se pomátl, vzkázali pro něj, měli dojem, že mají nad ním moc a že je on musí poslouchat, vyjít k nim ven... Ježíš se nezřekl své rodiny, ještě na kříži myslel na matku, požádal učedníka Jana, aby se stal jejím synem a Marii vyzval, aby byla Janovi matkou. Ne, neodklonil se od své rodiny, ale tehdy především řekl cosi důležitého svým učedníkům jako Kristus a Spasitel sdělil, že: Církev má být rodinou, kde je On jako skutečný Zachránce spojuje. Svou obětí ty své On obléká vírou, že nejsou nazí před Bohem jako Adam s Evou.

Věříš tomu? Věříš Kristu, když slyšíš Boží volání: "Kde jsi, člověče?"

O církvi se říká, že je matkou, jež v bolestech rodí své děti a s láskou o ně pečuje. Bolest i péče k církvi patří. A k církvi patříš jistě i ty, sestro, bratře... Kéž nás Kristus stále propojuje, moji milí, a kéž my plníme vůli Boží. Amen

Genesis 3, 8-15; 2. Korintským 4, 13 - 5, 1; Evangelium: Marek 3, 20-35