Sloužit Bohu a nepochybovat o sobě

Naše dvě dcery jsou si v mnohém podobné, a v ledasčem také i značně rozdílné. Sára, když byla malá a přišla do první třídy, řekla tehdy nadšeně, že až vyroste, chce se stát učitelkou. A tak se jí i později stala. Eliška naopak ta spíše v dětství váhala, čím chce být. Po základní škole jsme se jí jako rodiče snažili, aktivně poradit a gymnázium dalo čas na rozmyšlenou. Vysokou školu si už vybrala sama. Teď ji čeká volba zaměstnání – to je už zcela a nutně jen na ni. My ji můžeme případně pouze poradit.

Proč o tom mluvím? Proto, aby vyniklo, že dospělý člověk, ať už se jedná o kohokoli, musí projevit v určité chvíli života jisté rozhodnutí, co, kde, s kým a proč chce vykonávat a čím chce být. Od malého dítěte to zcela neočekáváme, nebo víme, že se to může velmi časem měnit. U dospělého člověka ale očekáváme jisté zapojení, které je rozhodně a naprosto nutné.

Ono je vlastně velmi sympatické, že učedníci Jakub a Jan chtěli výhradní místo u svého mistra Ježíše.

To, aby byl jeden po Ježíšově pravici a druhý po levici, bylo jejich krásné přání, které vyjadřuje jistou dospělost. Tedy samozřejmě to značí i velikou naivitu, protože vůbec nevěděli, oč žádají. Ono to tak ale často bývá, že člověk mívá o svém povolání někdy velmi zkreslené představy, které se pak rozplynou praxí života.

Ježíš proto k tomu konstatování, že jeho dva učedníci jsou naprosto zaslepení svou nevědomostí, přidává otázku: "Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?"

Jakub a Jan se rozhodli být dospělí, oba bratři tu Ježíšovu otázku možná vnímali jako zkoušku, kterou oni mají co nejlépe projít. Je i pravděpodobné, že vycházeli z domněnky, že se po nich žádá jistá aktivita, odvaha a chuť stát po Ježíšově boku. Jakási nevyhlášená soutěž mezi učedníky byla podle všeho zřejmě čímsi naprosto přirozeným.

O kalichu a křtu, o kterém hovoří Ježíš, můžeme mít představu, že předkládá otázku svátosti křtu a Večeře Páně nicméně zde je kalich a kříž spíše obrazem Božího hněvu a soudu, který má na Ježíše dopadnout ve spojení s jeho utrpením, kterému učedníci v té chvíli ještě nerozumí. Podle Ježíšova proroctví bolest a rány Jakuba a Jana čekají, ale funkce a tituly se Ježíš zdráhá rozdávat. Říká, jak jsme slyšeli, že to není jeho věcí.

Různá bolest, těžkost údělu lidského života čeká stále na všechny Ježíšovy učedníky. A jak je to s těmi čestnými místy a hodnostmi? Pro koho jsou už připravena ta nádherná místa? Mezi učedníky vzniká přirozené kolbiště. Hra lidských ambicí, závisti, záště i rozhořčení. Ale jak nám tato část evangelia znova připomíná, Ježíšovi jde o něco jiného, než k čemu i nás inspirují lidé a táhne tento svět.

Ježíš není jen jakýsi učitel, filosof, on je Kristus, Zachránce, který směřuje ty, co mu naslouchají, aby na místo své domnělé velikosti našli svou hodnotu a funkci ve své službě. Nebo jinými slovy, aby své nitro a druhé lidi neutlačovali svým přáním, domněnkami a ambicemi, a sloužili Bohu a lidem v jistém nadhledu své víry. Což je velmi, velmi těžké a Ježíš po nás chce svým způsobem pro nás cosi nepřirozeného.

On sám nám dává příklad pokorného služebníka, který si sice zcela pochopitelně přeje, aby kalich zla nemusel pít, ale přímá jej od Boha s vírou a nabízí tak výkupné pro ostatní.

To výkupné je v možné důvěře, že naše hodnota před Bohem je veliká. Pravda, my lidé svou sebehodnotu nedokážeme správně posuzovat. Chceme ji vidět díky druhým lidem a posunout se na pravici, či na levici jakési jistoty. Svět lidí nám ale nikdy nemůže nabídnout něco trvalého. Naši hodnotu před Bohem neurčuje lidský pohled a systém, ale sám Bůh. Naše víra v Bohu rozpoznává Nebeského Otce, který, aby nám jasně ukázal svou lásku, zaplatil sám sebou, svým Synem. V Kristu se nám tak jasně zobrazuje služba Bohu a lidem.

Na nás je jen, abychom dospěli, byli co nejméně, malými dětmi, které se ženou za svými představami a sloužili Bohu, lidem a díky nadhledu víry příliš nepochybovali o své velké hodnotě. Amen

První čtení: Izajáš 53, 4-9 (+53, 10-12)

Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.

Druhé čtení: Židům 5, 1-6 (+5, 7-10)

Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti. A proto je povinen přinášet oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe. Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona. Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: >Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. < A na jiném místě říká: >Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.

Evangelium: Marek 10, 35-45

K Ježíšovi přistoupili Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: "Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme." Řekl jim: "Co chcete, abych vám učinil?" Odpověděli mu: "Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?" Odpověděli: "Můžeme." Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena." Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."