Šíp, který nemine dobrý cíl

Jak byste vysvětlili "necírkevnímu" člověku slovo hřích? To slovo hřímá, zní nebezpečně, ale tím, že ze zkušenosti lidé vědí, že dopad takzvaného hříchu není okamžitý na základě kauzality akce a reakce, většinou se u nás v Čechách hřích nevnímá v současnosti jako cosi děsivého, špatného.

V Bibli se slovo hřích objevuje samozřejmě velmi často. Ovšem více než hřímání nebes nad lidským počínáním vyniká, že hřích je daleko spíše bližší obrazu člověkem vystřeleného šípu. Šípu, který mine dobrý cíl.

Hřích je vědomé přestoupení, nebo "přestřelení" možného dobrého cíle. Člověk svým skutkem vždy cosi vystřelí do světa a pravda, mnohdy se ani nechce podívat, připustit si, že minul možnost dobré trefy. Hřích je starý jako lidstvo samo. Pokud se zeptáme na první hřích, okamžitě nás jistě napadne příběh Adama, Evy a zakázaného ovoce. Míjení dobrého cíle pro člověka, je však dost možná zaznamenáno už v příběhu mnohem starším.

Čteme dnes v knize Genesis, jak Hospodin Bůh stvořil zem i člověka. Člověk měl za úkol pojmenovat vše živé, a protože se mu nedostávalo pomoci, aby bylo vše dobré a správně trefeno, řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."

Když Hospodin stvořil ženu a přivedl ji k Adamovi, Adam ji pojmenoval, zvolal: "Ať "muženou" se nazývá, vždyť z muže vzata jest."

Tím ovšem, jak zjednodušeně vypráví ten starý příběh, se Adam postavil nad ženu, a přitom Hospodin chtěl, aby mu pomocí byla jemu rovnou. Dát něčemu jméno, znamená nejen pochopit podstatu daného, ale také určenou věc, či tvora ovládat, být nad ním. Podle mnohých biblických výkladů Adam pojmenováním bytosti, která k němu byla přivedena, učinil první náznak, nebo dokonce první zcela zjevné "minutí dobrého cíle".

Feministé asi mohou nad takovou interpretací Bible jásat. Zastánci patriarchátu budou možná zase namítat, že bylo a je proti přírodě, aby byla rovnost pohlaví a že se tímto příběhem naopak dokládá mužská nadřazenost. Ale v Bibli nejde o politiku, kde jedna strana přebíjí svými argumenty druhou. V Písmu jde především o hledání dobrého vztahu mezi člověkem Bohem.

A tento příběh líčí, že Hospodin, ta pro člověka naprosto nepojmenovatelná, vše přesahující síla života – Bůh – chtěl člověku pomoci s jeho životním údělem. To ovšem neznamená, že by člověk měl mít jakýsi nárok na to, aby žil v partnerství, nebo že by to byla dokonce povinnost člověka. A už vůbec to neznamená, že partnerské vztahy jsou proto vždy automaticky lepší, protože jsou dobré a správně ve všech ohledech trefené.

Některé výkladové poznámky k tomuto biblickému příběhu poukazují k tomu, že Adam, tím jak ženu pojmenoval, se nechtěl postavit nad ní, ale chtěl vyjádřit radost z toho, že ona je živou součástí jeho samého. Vnímal ji tedy jako dar a přesné nasměrování Hospodinem tím, že je mu nabídnuta pomoc jemu rovná. Za chvíli si Adam však na Evu, stěžoval a vymlouval se na ni, že mu dala jíst ze zakázaného ovoce, ale to už je ten další příběh, který se snaží nastínit, jak lidské vztahy mohou být komplikovaně zamotané ve vině, hříchu.

Stává se, že se lidé všelijak v "nedobrém" mezi sebou míjí. Není to Hospodinova vůle, ale bývá tomu tak spíše, jak krátce poznamenal Ježíš v dnešním evangeliu, pro mnohdy tak vystavěnou tvrdost lidského srdce.

Naše vnitřní samota nás může směřovat k sobectví. Pokud v našem nitru není touha po hledání Boží vůle, tedy po duchovním směru našich životů, naše nitro zhrubne a ztvrdne. Partnerství je dar, na který vskutku nemáme nárok, je zapotřebí na něm stále pracovat, jako je ostatně zapotřebí pracovat i na našem vztahu k Bohu. Bohu se nevyrovnáme, On je nad námi, ale před Bohem jsme si my lidé rovni. Jako Ježíš bral do náručí malé dětí, tak i náš Otec se nás dotýká a žehná nám. Jak smíme věřit, jsme dětmi, které nesou Boží požehnání, uvědomují si, že život je dar, v němž není nic samozřejmé. Je v naší odpovědnosti, abychom druhé lidi zbytečně nesráželi a trefovali se do dobrého cíle. Amen

První čtení: Genesis 2, 18-24

I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať >muženou< se nazývá, vždyť z muže vzata jest." Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Druhé čtení: Židům 1, 1-4; 2, 5-12

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.

Evangelium: Marek 10, 2-16

Tu přišli farizeové a zkoušeli Ježíše: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: "Co vám ustanovil Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit." Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření >Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo<; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. I řekl jim: "Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství." Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.