Proč nás víra naplňuje, a jiné nikoli?

Moji milí, když se před více jak třiceti lety stal mým domovem Český Dub – město pod Ještědem, překvapil mě mimo jiné zvyk z pohřbů, kdy při vynášení zesnulého se ve dveřích kostela naznačil kříž. Ti, co nesli rakev, čtyřikrát s ní před vykročením z portálu poklesli do tvaru kříže. Ptal jsem se tenkrát proč čtyřikrát a co to znamená, dostalo se mi tehdy prosté odpovědi: "To je tady u nás zvykem." Ten zvyk se držel ještě před 10 lety, když jsem Český Dub opouštěl. Jenže není to tak dávno, kdy jsem byl zde na pohřbu, a překvapilo mě, že se už ono křížové poklekání ve dveřích kostela s rakví nedělá. Ptal jsem se místního hrobníka, proč se od toho zvyku upustilo a on jen pokrčil rameny a jednoduše řekl: "On už to tady nikdo nezná…"

Je asi tedy faktem, že ti, kteří zvyk dělali a znali, nepředali jeho význam mladší generaci, a tak prostě tato tradice zanikla. My lidé potřebujeme jistou racionalizaci života, mít mnohé v životě podepřené rozumem, anebo citem. Sice se říká, že zvyk je železná košile, ale zvyky druhých nepřebíráme zcela automaticky, strojově a jednoduše. Opíráme se o svůj vlastní rozum a cit.

Rozum a cit vede také i nás, když otevíráme evangelium. Jak rozumíme Ježíšově větě, že on je "chléb života"? Je to věta, kterou jsme slyšeli jistě už mnohokrát, ale co z ní pro sebe bereme, sestry a bratři? Pomáhá tato věta našemu životu?

Jistě chápeme, že mnozí z našich současníků tuto Ježíšovu větu pro sebe kamsi pohřbili, nic jim neříká, nerozumí jí a my se jim divit příliš nemůžeme. Ta věta nejde snadno rozumově vysvětlit, ozřejmit, prokázat její platnost. Věta "já jsem chléb života" se dotýká víry, a ta je naprosto jinou entitou, než je chladný lidský rozum, či vřelý cit.

My si tu můžeme zopakovat, že lidé kolem Ježíše v něm viděli nejen zdroj toho, aby došli snadno k potravě. Zástup, který se kolem něj znovu shromáždil před několika málo hodinami, prožil nasycení, velkou hostinu – na 5 tisíc mužů a mnoho žen i dětí se díky Ježíšovi najedlo a ještě zbylo. Nyní ale, jak jsme slyšeli, chtěli ještě něco víc. Řekli mu: "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: >Dal jim jíst chléb z nebe.<"

Lidé tehdy chtěli chléb z nebe a nejinak je tomu jistě i dnes. Cosi prokazatelně jasného, je více než žádoucí. Potíž je však v tom, že tak jako vždy chléb má dvě kůrky, tedy klady i zápory, tak i Ježíšovy činy byly chápány nejen jako zázrak, ale také i jako dílo belzebuba, kdy podle některých Ježíš vše konal ve jménu kníže démonů.

A nejinak je tomu dnes, víra je mnohými lidmi představována a vnímána jako opium lidstva, jako čiré tmářství rozumu i lidského citu. Chléb z nebe, tedy cosi jasně trvalého Ježíš nepřinesl lidem tehdy a nepřináší jej lidem ani dnes. Co nabízí, není důkaz ale víra. A ve víře platí, že "nejen chlebem živ je člověk", to ostatně, odpověděl Ježíš ďáblu, když byl pokoušen na poušti. Chléb života věčného není v žádném pokrmu, ale život s Bohem se nabízí prostřednictvím víry. Víry, která nemusí být jen jakýmsi mrtvým zvykem, ale živoucí silou pro každý náš i docela obyčejný den.

Víra nás, sestry a bratři, totiž pobízí, abychom se nestarali jen o sebe, své věci a pozemský chléb, ale živě se účastnili Božího díla a přijímali tak chléb nebeský. Nebo jinými slovy – živili se Boží přítomností a díky víře, přijímali naději a Boží lásku.

Takovouto stravu my věřící stále potřebujeme a uvědomuje si, že je darem. Ano, víra je spjata s naším úsilím, mnohé si stále připomínat a vracet se k tomu, co víru občerstvuje a posiluje. Především a zcela jednoznačně je ale víra darem.

Nevíme, proč zrovna my chápeme Kristova slova, proč rozumíme tomu, že on je chléb života. Nevíme, proč nás víra naplňuje, a jiné lidi nikoli. Ale stalo se, že jsme živými svědky onoho zázraku. Poklekáme v důvěře a síle před naším Bratrem a Pánem a víme proč. Díky Bohu za to. Amen

První čtení: Exodus 16, 9-15 (+ 16, 2-4)

Áronovi Mojžíš řekl: "Vyzvi celou pospolitost Izraelců: >Přistupte před Hospodina, neboť slyšel vaše reptání.<" Když mluvil Áron k celé pospolitosti Izraelců, obrátili se k poušti, a vtom se ukázala v oblaku Hospodinova sláva. Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: >Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh. <" Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: "Man hú?" (to je: "Co je to?") Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm."

Druhé čtení: Efezským 4, 1-7 (+4, 11-16)

Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

Evangelium: Jan 6, 26-35

Ježíš řekl zástupu: "Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť." Řekli mu: "Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: >Dal jim jíst chléb z nebe. <" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." Řekli mu: "Pane, dávej nám ten chléb stále!" Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit."