Poodstupme od svých žebříčků a vnitřních anket

Milé sestry a milí bratři, je to už téměř dvacet let, kdy v české televizi proběhalo velké hlasování, anketa o to, kdo podle tehdejšího mínění si zaslouží ocenění, že byl "největší Čech". Na prvním místě skončil král Karel IV., pak Tomáš Garique Masaryk, Václav Havel, Jan A. Komenský, Jan Žižka atd.

Vedle toho ovšem také běželo i hlasování o největšího padoucha, a není tak docela bez zajímavosti, že lidé v této anketě nesahali až tak do kategorie vzdáleně historických osobností, ale spíše označovali ty, kteří žili poměrně nedávno většinou ve dvacátém století. A některá jména se objevila v obou anketách. Z toho lze usuzovat, že docela jistě by dnes obě hlasování podle všeho dopadla dost možná i jinak.

Hodnocení lidské velikosti je zkrátka už takové – není zcela spravedlivé.

Přesto se jím zabýváme a poměrně často především přeměřujeme sami sebe, jak jsme na tom v žebříčku vztahů. Pokud jsme u našich blízkých, v rodině, mezi sousedy, v práci, v církvi nebo v jakémkoli společenství, pokud jsme, nedoceňováni, přehlíženi, pokud jsme stále hnáni kamsi do kouta maličkých a nedůležitých, není a nemůže nám být v takovém nastavení trvale dobře. Je to nejen nepříjemné, ale také i v mnoha ohledech i nebezpečné být v nějaké podřadné kategorii. Již od útlého dětství jsme v různých kolektivech i mimo ně lidmi zařazováni do různých žebříčků.

Nemůžeme se divit, že také Ježíšovi učedníci, přemýšleli nad tím, kdo z nich je největší, bylo to naprosto přirozené. Ježíš, jak víme z příběhu evangelia, nad víc než nepřesný a mnohdy nespravedlivý lidský soud a žebříček staví službu druhým a říká: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech."

A poté, jak známo, dal do středu mezi učedníky malé dítě, aby zkonkretizoval potřebu služby. Zdá se, že lidé tomu dnes rozumí, společnost se daleko více než v dávné historii zabývá ochranou dětí, malých a slabých. Lidé se mnohem víc rozněžní nad štěňátkem, koťátkem, hříbátkem, daleko více si dnes uvědomujeme, že mláďata potřebují naši ochranu a pomoc. Během pár generací se značně proměnila výchova dětí – dříve byla více "sparťansky" tvrdá, tělesné tresty bývaly zcela běžné a vše bylo ještě poměrně nedávno jinak nastaveno. Dnes můžeme říci, že děti jsou ve středu zájmu rodiny a mnohé se jim podřizuje.

Naplňuje se tak po těch staletích to, co Ježíš učil své učedníky? Svým způsobem možná ano, ale dovolím si připomenout, že Ježíš přináší svým učením nejen etiku, morálku společnosti, ale především ukazuje člověku směr jeho možného nastavení.

Jinými slovy tím, že dal do středu dítě, nechtěl jen, aby bylo, ve větší ochraně a zajmu, tehdy velmi přehlížené lidské mládě, ale především Ježíš chtěl, aby jeho učedník sám poodstoupil od svého hodnocení od všech těch svých žebříčků a vnitřních anket, které si v sobě pěstujeme.

V modlitbě Otčenáš nás Ježíš učí, hned v první prosbě, aby bylo posvěceno Boží jméno, tedy abychom my v prvé řadě uznávali našeho Nebeského Otce. Společnost, život sám nás totiž ponouká, abychom si na první místo postavili sami sebe, a chtěli tak posvětit sebe.

Ježíš tím, že dal do středu učedníků malé dítě, chtěl a chce, aby jeho učedníci sami dospěli. Aby přestali být malými dětmi, které si jen hrají a různě soutěží mezi sebou.

Sestry a bratři, jsme Božími dětmi, nejsme však bytostmi bez životních zkušeností, nejsme těmi, kteří si mohou dovolit vyplýtvat svěřený čas ve věčných honbách za malým dítětem, tím, které je v nás jako jistá naše vlastní nezralost. Ve středu našeho zájmu, vskutku nemusí být vždy péče o naše vlastní první místo na slunci, což je sice přirozené, ale zároveň i lidsky dětinské. Kéž nás tomu Kristus stále učí. Amen

První čtení: Jeremjáš 11, 18-20

Hospodin mi dal vědět o jejich skutcích; znám je. Kdysi jsi mi je ukázal. Byl jsem důvěřivý jako beránek vedený na porážku. Nevěděl jsem, co proti mně zamýšlejí. "Porazme strom i s ovocem, vytněme jej ze země živých, ať už není připomínáno jeho jméno." Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor.

Druhé čtení: Jakubův 3, 16 - 4, 3.7-8a

Kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj. Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce!

Evangelium: Marek 9, 30-37

Procházeli Galileou, Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo, neboť učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane." Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat. Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: "O čem jste cestou uvažovali?" Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl jim:

"Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."