Obraz své rodiny neseme v sobě

Rád bych Vás seznámil s fotografií, kterou máme doma na stěně v obývacím pokoji. Je z roku 1935, tedy devadesát let stará černobílá fotografie ženy u kolovratu ve venkovské světnici. Docela jistě máte i vy nějakou fotografii vystavěnou u vás doma. Pokud ne, tak docela jistě platí, že podobně jako každý jiný člověk nesete otisk svého předka přímo v sobě. Nesete geny, DNA své rodiny. Na této fotografii je moje prababička Anna Pechancová, bylo jí tehdy 70 let. Žila v docela jiné době - v mnohém velmi vzdálené naší současnosti. Uměla spřádat len a jistě uměla i mnoho dalších činností, které jsem nikdy nezkusil. Jisté ale je, že mnohé z ní se propsalo do mě. Je jasně prokázáno, že naši předkové jsou součástí našeho těla, jsou naší genetickou, ale také i duševní výbavou. Chci připomenout, že nejen tělo po zdravotní stránce nese stopy rodinné anamnéze, ale také se promítá do našeho duševního světa. Otisklo se v něm vždy nějakým způsobem to, co prožili naši předci, se kterými jsme spojeni, nehledě na to, zda jsme je znali.
Moje prababička zemřela před 80 lety. To není tak dávno, ale nezažil jsem ji, mnoho o ní nevím. Nevím například, kde ona měla pohřbené rodiče a prarodiče. Po člověku ale vždy něco zůstane, nehledě na jeho hrob, vždy zůstane po něm, alespoň trocha prachu a jistý otisk v jeho pokrevní linii, to je jisté.

Prožíváme velikonoční neděli a připomínáme si, že hrob, našeho duchovního Bratra Ježíše byl prázdný a že tato zvěst nás naplňuje nadějí, která přesahuje náš vlastní život. Velikonoce jsou svátky, které se chtějí otisknout do našeho nitra, nejen v jakémsi černobílém vidění, ale přinášejí zvěst světla, v němž smíme rozpoznávat život ve všech jeho barvách. Velikonoce přinášejí zprávu, že temnota také i našeho hrobu a našich blízkých – všechny stíny života jsou překonány.

Je jistě dobře pokud cítíme, že jsme spojeni se svou rodinnou a smíme pocítit, že jsme také duchovně spojeni – s naším Bratrem, který nám v té lidské rovině svědčí o Boží lásce, co proniká i přes bolest a kříž tohoto světa.

Náš svět lidí se nestal díky velikonočnímu ránu kouzelně růžový a snadný, ale smíme vnímat onu propojenost a přijetí u Boha navzdory veškeré lidské zlobě a hrobu. Janovo evangelium nám dnes popsalo, jak pro Ježíšovy učedníky bylo namáhavé a těžké přijmout skutečnost Kristova vzkříšení. Petr a Jan běželi hrobu, možná trochu závodili mezi sebou, dávali si i přednost, uvěřili, šli domů, ale nemohli, nebo nedokázali lehce přenést víru na ostatní. Marii, která tam byla s nimi, nijak nepřesvědčili a nechali ji v slzách u hrobu.

Člověk obecně bývá občas různě zmaten, plný nejistot a slz. Nepřebírá automaticky, co mu kdo řekne, nebo předá. Jako pověstná nit se naším myšlením vine nedůvěra, neurčitost, zmatek, který se spřádá s tím, co si po svém vykládáme.

Naši předkové, žili v docela jiné době než my lidé roku 2025. Docela jistě se ale snažili držet dobrých zvyků, které se naučili od předchozí generace. Modlili se, chodili do kostela, slavili Velikonoce. Žili, umírali a také oni hledali naději pro každé ráno, do něhož se probudili. Hledali smysl pro své snažení, nespokojili se s lacinou odpovědí. Rozpoznat před sebou podstatu víry nebylo vlastně nikdy snadné.

Marie z příběhu velikonočního evangelia se nejprve domnívala, že má před sebou zahradníka. To že má před sebou vzkříšeného Ježíše bylo pro ni překvapením, tak jako je to ve své podstatě překvapení pro každého věřícího člověka. Hovořím o skutečnosti víry, že Ježíš může být součástí také i našeho životního příběhu. V tom duchovním rozměru je totiž naším Bratrem, který nám i přes kříž svědčí, že Bůh není jakási vzdálená entita, tedy cosi občas nesrozumitelného, či dokonce škodolibého, ale že Bůh je milujícím Otcem i přes rány života a tohoto světa.

Je jen na nás, zda přes své slzy, či pyšnou nadřazenost budeme chtít přijímat, že vzkříšený Kristus může být součástí našeho nazírání na život. Zda jej přijímáme jako obraz své rodiny, kterou máme a neseme ji v sobě. Díky Pánu za poselství naděje a lásky. Amen

První čtení: Skutky 10, 34-39 ( +10, 40-43)
Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dělo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili."

Druhé čtení: 1. Korintským 15, 19-26
Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech
mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.

Evangelium: Jan 20, 1-18
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?"