Neohraničená Boží láska, co jde za všechny okresy a pozemská měřítka
O co se v životě smíme opřít? Co je neměnné a jisté? Na to vše nám dává odpověď pouze a jen víra. Starý příběh o praotci víry Abrahamovi (Genesis 17,1-7) je pro nás velkým povzbuzením. Tedy pokud jej nebudeme vnímat jako vymyšlenou báj, co nemá s realitou našich životů mnoho společného.
Ten příběh samozřejmě nemá, nemůže mít průkaznou hodnotu, je pouze znamením víry, naděje a skutečné Boží lásky. Je svědectvím o tom, že naše lidské hodnocení o stavu života je vždy pouze částečné. Konečné slovo, ať se nám to líbí nebo ne - má vždy pouze ten, kdo nás do života povolal - tedy Bůh.
Ano, i v situacích zcela lidsky beznadějných je Bůh tím, kdo rozhoduje. Z lidského pohledu víra Abrama, tedy víra 99 letého muže. Naděje, že přece jen bude otcem nejen jednoho dítěte, ale velkého potomstva, to vše se nutně zdálo takřka zcela bláhovým snem. Stoletý člověk se spíše dívá dozadu, bilancuje, nebo se raduje z každé přítomné chvíle, velké plány do budoucna spíše jen mohou odebírat sílu...
Abraham se nemohl o nic pozemského ve své víře opřít, nemohl se spolehnout ani na svou dobrou, starou ženu Sáru. Byl ve své víře, tak jako vlastně každý člověk - zcela sám. Příběh nám naznačuje, že i Abraham měl jisté pochyby. A po dlouhých letech pouhých příslibů (připomínám, že se i Abraham v duchu usmál nad představou rodičovství v daném věku) mělo platit, že se syn na znamení vždy živé naděje měl jmenovat Izák (tedy v českém překladu Smíšek).
Ovšem pouze laciný úsměv, laciná naděje bývá tím, co můžeme vyvolat i ztratit velmi rychle. Veškerá lacinost ovšem končí v opravdové víře v Boha. Víře v Boha, který nás provází a podpírá i přes kříž života a veškeré bolesti světa.
Je pochopitelné, že jako všichni lidé i my toužíme po spokojeném, šťastném životě. Toužíme, jako všichni po takovém způsobu života, který je snadný, v němž se vše příjemné děje hned, kde se na nic dobrého dlouho nečeká, kde není žádného mráčku a slunce svítí stále. Proto je dobré si připomenout ty prastaré příběhy a vědět, že ani Abraham praotec víry neměl snadný život. Víra mu však pomáhala přijmout i to, co je těžké. A neztrácet naději.
Samozřejmě ani my - nemáme život v plné spokojenosti vždy, ale díky své víře vnímáme, že Kristovo slovo platí i na nás. Slyšíme tedy: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." (Marek 8, 34b1) Je to výzva, která nás nesměřuje k laciným úsměvům a jakési povrchní naději? Víra nám však dokazuje, že o hodnotě života nerozhoduje jen naše vidění, vnímání, naše pocity, které se mnohdy mění rychle stejně jako počasí. Hodnotu našeho života přeměřuje ten (jak nám víra stále opakuje a připomíná), kdo nás do života povolal - tedy Bůh. A aby Hospodin nebyl jakýmsi teologickým pojmem, či konstruktem abstraktního myšlení, ukázal se Bůh i v plnosti lidského těla, tím, že přišel Ježíš. V něm pak vidíme hodnotu svého života zřetelně, a to i přes tíživost kříže.
"Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?" Ptá se nás Kristus a dále praví: "Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly." (Marek 8, 36-38)
To slovo zní jako hrozba, ale ono je daleko více myšlené jako povzbuzení - právě do časů tísně. Abychom věřili, že i přes náš kříž, hodnota našeho života je v Kristu veliká. Abychom věřili v Boží lásku a zaslíbení života spolu s ním, i když pozemská naděje říká cosi naprosto a zcela jiného.
Věřím, že se shodneme o těchto posledních dnech jinak velmi tísnivého - nouzového stavu, že bylo naštěstí příjemné, povzbuzují počasí. Slunce svítilo, příslib jara, nového života, to vše dává lidem naději, lépe se dýchá i dívá kolem sebe. Na počátku týdne (pokud vzpomínáte) byla inverze a tlaková níž se projevovala tak, že lidé už byli ještě mnohem více unaveně rezignovaní, podráždění i neteční z té nejistoty a všeho, co se děje kolem. Koronavirová krize - čas nejistot je dlouhý...
Ať už bude jakékoli počasí v následujících dnech, ať už budou jakákoli omezení a potíže, kéž nás i nadále provází náš Pán vědomím naděje a ničím neohraničené Boží lásky, co jde za všechny okresy a pozemská měřítka.
Pán je s Vámi. Amen
První čtení: Genesis 17, 1-7 (+15-16); Druhé čtení: Římanům 4,16-22; Evangelium: Marek 8, 31-38