Ne všechny naše kroky života jsou vždy moudře vyvážené

Sestry a bratři, stále jsme na počátku nového roku. Kromě potřebného plánování a přípravy na budoucno roku 2024 je vždy na místě také i malé ohlédnutí. Pro naši jízdu života, je potřebné dívat se nejen vpřed, ale i zpět.

Vloni se nám u našeho automobilu přihodilo, že nám během cesty začalo upadávat zrcátko. Samovolně se sklo zrcátka začalo odlupovat od ochranného krytu. Naštěstí jsem si toho všimnul, ono je totiž zapotřebí, aby se každý řidič alespoň občas podíval do zpětného zrcátka. A tak naštěstí naše zrcátko neupadlo zcela, nerozbilo se a my je mohli snadno znovu přilepit. Uvědomil jsem si, že tři zpětná zrcátka v autě je navýsost praktická věc. Člověk při jízdě opravdu musí sledovat, co se děje i za ním… Podobné je to i v našem životě. Pokud zavzpomínáme, hned víme, že ne vždy jsme měli štěstí, někdy se nám lepila i ta pověstná smůla na paty. Mnohem více je ale nepříjemné si přiznat, že ne všechny naše kroky života byly vždy moudře vyvážené. Někdy jsme i ledaco v uplynulém životě přehlédli, neodhadli, pokazili, rozbili. A rozhodně ne vždy už jde snadno slepit dohromady.

Dnes jsme ve Sboru kněze Ambrože, prožili svátost pokání, abychom se za sebou ohlédli a znovu si připustili, že odpuštění hříchů je čímsi nám stále potřebným. Z evangelia jsme znovu četli příběh o Janu Křtiteli, který ve svém čase, přišel s myšlenkou, že lidé potřebují prožít duchovní očištění. Že jistá "sebespokojenost", či lamentace na smůlu života, nebo na to, jak se provinili proti nám druzí, to vše nestačí. Janův křest na odpuštění hříchů, byl symbolický úkon. Znamení, že člověk potřebuje ve svém životě odraz pokání před Bohem a pokorné hledání další cesty ve svém nitru. Křest, který Jan nabízel, bylo tedy cosi navýsost potřebného pro každého člověka. Sám Jan ovšem stál mimo hlavní proud. Dnes bychom řekli, stál mimo tehdejší mainstream. Jan Nebyl zapojen do toho tehdy hlavního společensko-náboženského proudu. I když křest nabízel všem, stál programově naprosto stranou. Nejen, že se oblékal dost podivně a měl ne docela běžnou stravu. Především ovšem nepůsobil v Jeruzalémě, ale kázal na pokraji Judské pouště u řeky Jordánu. Křest sám nebyl okrajovou záležitostí, chodilo za ním, hodně lidí. Křest byl jistým vybočením z komfortu lidské pohodlnosti a byl jistým nepříjemným zrcadlem.

S nelíčenou pokorou o sobě ovšem ale Jan prohlásil "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým." Mk 1,8 Janovi bylo jasné, že křest sám o sobě nestačí. Nestačí jen vědomí lidské nedostatečnosti, mnohého selhávání a slabosti i přes všechny lidské zkušenosti. Lidé potřebují nejen vodu na tělo, ale stálý křest Ducha, který jako živá voda oblažuje srdce a staví člověka na správnou cestu.

"Za mnou přichází někdo silnější," prorokoval Jan. Cítíme to také tak, sestry a bratři? Cítíme, že za námi přichází Kristus? Ano do toho našeho obyčejného života všedních dnů. Vidíme potřebu Kristovy přítomnosti v našem zpětném zrcátku, když se ohlížíme za minulostí? A vidíme Krista také i před sebou?

Když přicházíme do našich sborů a kostelů, smíme si zde také uvědomit, že bohoslužby nejsou mainstreamovou záležitostí – že Kristus přichází za námi. Ani Jan Křtitel ani my sami toho nejsme hodni, není to tedy cosi zaslouženého. Je to dar, že také i my smíme slyšet hlas z nebe. Hlas, který se nedá nijak prokázat, ale který nám odhaluje, že Ježíš je Bohem milovaný Syn. A my, i přes své chyby a všelijak rozbité dny, smíme cítit, že jsme v duchovním proudu své víry jako Ježíšovi sourozenci, kteří se od něj, jako od svého staršího bratra stále učí a prožívají vědomí Boží lásky, která platí na věky věků. Amen

První čtení: Genesis 1, 1-5

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

Druhé čtení: Skutky 19, 1-7

Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: "Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?" Odpověděli mu: "Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý." Pavel řekl: "Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?" Oni řekli: "Křtem Janovým." Tu jim Pavel prohlásil: "Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše." Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct.

Evangelium: Marek 1, 4-11

To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů." Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým." V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."