Mluvím, tedy jsem?

Vzpomenete si na slavnou větu Reného Descarta: "Cogito ergo sum" (Myslím, tedy jsem)? Je to známé vyjádření filosofické jistoty, že i když my lidé můžeme naprosto o všech pravdách pochybovat i o tom co vidíme na vlastní oči a o tom, co slyšíme a cítíme – naše poznání je vždy neúplné, ale rozhodně smíme najít jistotu věty "myslím, tedy jsem" která je ve chvíli, kdy je vyslovena, nutně pravdivá.

Někteří lidé ovšem tuto větu posouvají nejen na "myslím tedy jsem", ale také na "mluvím, tedy jsem". Opírají se o naději, že čím více toho řeknou, tím více se prosadí ve světě a tím více si jich všimneme.

Jistě také znáte takové lidi, viďte? Myslím ty, kteří množstvím slov přímo zamořují prostor kolem sebe. Když se s nimi setkáme, nejen, že nás nepustí ke slovu, ale hlavně zaplní všechen prostor mezi námi naprosto nepotřebnými tématy, jakousi vatou, kterou pak jinak dokážeme shrnout do několika málo slov. Samozřejmě i my samotní někdy propadáme této chuti. Pak o těchto osobách se lidově říká, že jen tak "žvaní a žvaní". Někteří lidé jsou ale v tomto naprostí mistři, nezdraví mistři. Vzpomínám si konkrétně na jednu paní, kterou potkat třeba někde v čekárně u doktora, bývalo utrpení, protože hovor s ní vypadal asi takto, řekla mi: "Představ si, dnes ráno jsem šla ke slepicím pro vajíčka a bylo půl osmý. Vlastně ne to už bylo skoro tři čtvrtě na osm a potkala jsem pošťáka, toho, co chodí jen v úterý a říkám mu dobrý den a on mi také řekne dobrý den a ptá se mě, kam jdu, já mu říkám, že jdu ke slepicím, a jak to, že on roznáší poštu dnes, když je čtvrtek a není úterý a on mi řekl, že bude teď někdy chodit i ve čtvrtek. No, tak jsem se s ním rozloučila, on hrozně spěchal a jdu k těm slepicím a potkám u plotu sousedku, a tak ji to hned říkám o tom pošťákovi… Zkrátím její vyprávění, protože než se dostala ke slepicím, uběhlo pět minut a nic z toho co zaznělo, jsem vědět nepotřeboval a vlastně ani těch dalších pět minut hovoru, kolik bylo těch sebraných vajíček, nebylo potřeba znát…

Umění mlčet každý neovládá, to je jisté. A pravda, někdy takřka všichni uklouzneme ke zbytečným slovům a různě zbytečným poznámkám.

Učedník Petr z dnešního příběhu evangelia je toho jasným příkladem. Petr nevěděl, co by řekl. Nevěděl, co mluví, když na vlastní oči viděl na hoře to, co mu bylo dáno spatřit a řekl pln úleku, nadšení i bázně: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."

Přiznám se, že když jsem kdysi četl poprvé tento příběh z evangelia, měl jsem zato, že hlas z nebe dal Petra na té hoře pěkně "do latě", zaznělo totiž jasné: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." Nebo jinými slovy: "Učedníci, přestaňte hovořit, nemluvte hlouposti, nemařte čas, poslouchejte Ježíše…"

Český ekumenický překlad ovšem tuto větu, onen hlas z nebe neopatřil na konci vykřičníkem, podle všeho velmi správně. On to nebyl hlas, který těm třem učedníkům a potažmo také i nám nesdělil něco direktivního jako: "Nemluvte, nemyslete, a jen slepě poslouchejte."

To spíše tam na hoře vyslechli učedníci hlas jisté úlevy, hlas velké milosti a povzbuzení. Ono to nebylo stroze přísné napomenutí, které si ti tři vyslechli s tím, že je jim navěky zapovězena "kreativita slov a činů".

Ježíš je tu ale přiblížen jako Zachránce, nejen jako posel, tedy jakýsi Boží pošťák, který přináší vzkaz plný důrazu, jak máme žít. Kristus je ten, který, jak píše apoštol Pavel v 2. listu do Korintu, se může zrcadlit přímo v naší tváři. Co to znamená? Duch Páně přináší svobodu, což není jen jakýsi filosofický pojem, ale stav, který se díky víře smí promítnout do naší tváře. Ve všech Kristových učednících se totiž může zrcadlit slavná zář Páně, tedy jeho slova, jeho činy a vždy živá naděje i přes kříž tohoto světa.

Naše tvář se vždy neusmívá, ale také se nemusíme poddávat skleslosti. Naše víra se odráží, zrcadlí v našem pohledu na svět. Dívat se spolu s Kristem, nacházet úlevu a povzbuzení je doprovodným jevem křesťanství, které je nad množství všech lidských slov, poznání i činů. Víra propojuje srdce a tiší je v Boží milosti. Amen

První čtení: Exodus 34, 29-35

Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem.

Druhé čtení: 2. Korintským 3, 12 - 4, 2

Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak "když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn". Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí.

Evangelium: Lukáš 9, 28-36

Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.