Lidský dotek je kouzlo
U vchodu do kostela máme stále lahev s dezinfekcí, pandemická opatření jsou momentálně přívětivější, než byla před časem, ale už si podáváme ruce, když se vítáme, nebo loučíme, jak jsme byli zvyklí před covidem.
Podávání rukou je prastarý zvyk, stvrzující vztah a úctu dvou lidí. V obecném pohledu také vyjadřuje dohodu, či obchodní smlouvu. Dva lidé se vzájemně dívají do očí, etiketa hovoří o určené vzdálenosti mezi nimi a stanoví ji na zhruba na 6o-70 centimetrů. Rozdíly ve světě kultur jsou například v tom, zda se má potřásat při podání rukou - v Rusku se moc netřese. Zatímco v Polsku je naopak takřka neslušné si řádně nepotřást. Rozdíly ve světě jsou dále v tom, jak silný má být stisk. Norové jsou pověstní mocným stiskem a v Asii zase naopak, ale vždy a všude platí, že ruce mají být čisté a prázdné ve znamení, že v nich není žádná zbraň.
Lidský dotek je kouzlo. Uzdravuje a posiluje vztahy. Lidský dotek sám o sobě nese velmi mnoho, jak požehnání a radost - tak i bolest, co přináší život i smrt. V lidském doteku přichází celé plejáda možností a je v něm lékař, zloděj i vrah.
Rozhodně se není čemu divit, že se na Ježíše v našem evangeliu (L6,19) tlačil dav, kdekdo se jej chtěl dotknout. Jednak se Ježíš stal známou osobností a lidé všech časů se rádi dotýkají slavných. A navíc tu byla tehdy i lidová představa, že Ježíš je divotvůrce, který je "nabitý" jakousi božskou silou, co samovolně uzdravuje druhé.
Opravdu se stačilo Ježíše jen na chvíli dotknout a byl hned člověk zdravý a spokojený? A na jak dlouho takové kouzlo vydrželo? Ježíš promlouvá ke svým učedníkům a na rovinu - na rovině jim (a také i nám stále) říká několik překvapivých vět, z nichž vychází čtyřikrát "Blaze vám", a také i zde zní vyváženě a stejně početné: "Běda vám." Platí ovšem ale skutečnost, že aby člověk přijal do svého srdce toto Ježíšovo slovo plně, nestačí se jen tak letmo Ježíše dotknout. Kristovo slovo sice má sílu proniknout lidským nitrem a změnit i podstatu bytí, ale člověk také sám musí chtít od Ježíše přijmout nabídnutou ruku. Nesmí se před Boží milostí uzavřít.
V knize proroka Jeremjáše čteme: Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků." (Jr 17,9-10) Je to překvapivé, že nejsme schopni ovládat své srdce? Dotýká se nás tolik podnětů, pocitů a různého přemýšlení. Úskočnost a nevyváženost lidského srdce je však u každého více než zřejmá. Snad se nás tedy v dobrém dotkne, když slyšíme Ježíšovo: "Blaze Vám chudí." Ježíš tu nemluví o peněžence a pozemských statcích, ale o Božím království a lidském vědomí naší závislosti na Bohu. Blaze vám, kdo hladovíte po Bohu. Ne vám, kteří se cítíte být nasyceni a Bohu rovni. Blaze vám, co nyní pláčete - vězte, že sám Bůh vám ve svém království setře každou slzu z očí. On se Vás zastane, věřte tomu. Věřte také i tomu, že všechny strastiplné události a lidská nenávist a zloba, která na Vás dopadne je v Božím království překonána - Blaze Vám.
Dotýká se Vás zvěst evangelia? Pokud ano, tak jistě je třeba i vnímat Ježíšovo slovo směrem do církve: "Běda vám". Běda vám, kdo si vytváříte takový duševní stav, v němž vnímáte jen svou závislost na lidech a hmotném zabezpečení - nikdy nebudete zcela nasyceni. Běda těm, kterých se dotýká jen vlastní sebespokojenost a lidská chvála. "Sebejistý smích" a veškeré lidské hodnocení se může totiž krutě mýlit.
Nás všech se dotýká slovo blaženosti i běd. A je na nás, jak přijmeme nabídnutou ruku od Krista. Zda naše odpověď na jeho slovo bude v podobě chladně nemastné "leklé ryby", anebo náš dotek bude srdečně vděčný. Slovo blaze i Běda vám, přináší dotek Ježíše pro tento náš čas. Díky za to. Amen
Jeremjáš 17, 5-10; 1. Korintským 15, 12-20; Lukáš 6, 17-26