Lidský a Boží dotek

Dotýkat se všeho a všech je dnes víc než problematické. Současná situace nás navíc nutí být v dotycích s druhými velmi, velmi zdrženliví. Ve starém zákoně najdeme mnoho jasně popsaných situací, kdy se člověk neměl dotýkat něčeho či někoho nečistého a měl být velmi obezřetný: 

Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: "Kdo se to dotkl mého šatu?" (Marek 5, 27-30) Ježíš se v popsaném příběhu evangelia "dotkl" nečisté ženy, nebo lépe řečeno ona se jeho dotkla v naději ve své uzdravení. Jistě té ženě rozumíme, její bolesti i stéblu, jehož se chtěla chytnout. Překvapením příběhu je nejen, že byla ze své nemoci uzdravena, ale také, že se Ježíš za její dotek na ni nezlobil, necítil se pošpiněn či zneužit. Dotek víry byl tím, co jí dopřál.

Lidský dotek je obecně vzato rozhodně tím, co my lidé stále potřebujeme. Nedávno bylo v časopisu Respekt připomínáno, jak je lidský hmat důležitým, nedoceněným smyslem. Vyvíjí se jako první ze všech smyslů člověka v lůně matky, už když je lidský plod velký necelé dva centimetry a váží pouhý gram. Ve stáří naopak hmat zůstává do posledních chvil člověka. Když zrak, sluch, čich, chuť odchází, hmat stále zůstává jako důležitý komunikační kanál. Je proto tak dobré na to pamatovat a pohladit, či držet umírajícího za ruku, i když se zdá, že nevnímá a nemá sílu k reakci. Dotek je vůbec čímsi naprosto zásadním pro člověka. Smutně to dokládá fenomén Ceaușescovýchdětí, které se v době tohoto rumunského diktátora narodily a byly v hojném počtu odkládány do ústavů. Zde jim byla poskytnuta pouze základní a takřka bezdotyková péče. Výzkumy posléze potvrdily smutnou skutečnost, která dokládala takřka poloviční fyzickou i mentální opožděnost vůči vrstevníkům těchto dětí a bohužel i dlouhodobé psychické potíže, naprosto trvalou neschopnost včlenění se do společnosti.

Potřeba lidského dotyku je mnohem větší, než se nám třeba zdá a láskyplné objetí, bezpodmínečné přijetí a podpora, je tím, po čem my lidé máme stálý hlad. Objetí dvou chlapů, poplácání po zádech - je čímsi víc než společenským gestem. Mateřské objetí není pouze vyjádřením bezpečí a dočasné stability. A dokonce ani placená hodina v masážním studiu není jen o rehabilitaci svalů. Lidský dotek zkrátka může být vždy i mnohem víc. Je voláním do společenství, vyjádřením zájmu, či ceny daného člověka. Stresové hormony i pocity osamění a prázdnoty se pozvolným dotekem mohou posouvat. Takový dotek může nabíjet životodárnou silou. Vzpomínám si, že když jsme poprvé přinesli naši čerstvě narozenou dceru ukázat do domova důchodců, na konci bohoslužeb kolovala z náruče do náruče s posvátnou úctou, jako svátost oltářní. Sál byl pak nabitý tou zvláštní vnitřní elektřinou. Mnozí chtěli naši novorozenou pohladit alespoň prstem po tváři a naprosto všichni z přítomných obyvatel domova, kdo ji držel na rukách, v daný okamžik jakoby omládlo o několik let.

On obyčejný dotek je kouzlem, které kdybychom odbourali a stáhli se jen do svých ulit, jako společnost bychom za takovou ztrátu časem těžce doplatili. Jistěže toužíme být samostatní, ale naše autonomie má bezesporu své hranice. Lidé, kteří to tuší potřebují k životu vedle sebe, alespoň nějakého domácího mazlíčka, aby se k němu mohli přivinout a dotykem předávat informace o sounáležitosti a blízkosti.

A co Boží dotek? Dotek, který také nutně potřebujeme, o tom nemůže být sporu. Pravda, termín Boží dotek je velmi široký a mnozí jej pojmenovávají i jinak, třeba jako dotek inspirace, harmonie, lásky, co má nejen pozemský rozměr. Dotek vesmíru, co jde mimo prostor a čas. Je tím, co jistě poznává každá lidská bytost, byť pokaždé v jiné intenzitě a intervalech. A také i pod jinými jmény.

"Já jsem," říká nám Boží dotek. "Jsem, který jsem, budu, který budu." (Ex 3,14). Není jen výkladem Božího jména, ale náznakem doteku, v němž my lidé vnímáme také přesah našeho hladového já. Boží dotek je energie, jež směřuje k věčnosti. Je požehnáním, které nás posiluje. Život nám připravuje mnohé rány, ty fyzické i ty mentální, které způsobují modřiny na těle a jizvy na duši. Dotek našeho nebeského Otce nás posouvá. Díky Kristu nejsme vždy ihned zázračně uzdraveni, ale dotekem víry jsme směřováni do Otcovy náruče. Kéž Vás nese vědomí Kristovy blízkosti a požehnání z Božího doteku ve všech situacích života. Amen