Láska, jež odvádí od obav a strachu

Moji milí, v textech na dnešní neděli jsme si mohli přečíst další podobenství z Matoušova evangelia. Ježíšovo obrazné vyprávění, nám chce přenést duchovní zvěst – tedy něco, co za daným popisem zdánlivě obyčejného příběhu můžeme pro sebe vnitřně nalézt, prohloubit a najít posilu.

Ano, jistěže jsme podobenství o pleveli mezi pšenicí, slyšeli už mnohokrát, ale přiznejme si – také i my někdy duchovně spíme, jako ti lidé ve vyprávění evangelia a býváme i v životě různě překvapeni, co vše kolem nás a "v nás" roste.

V našem diecézním kalendáři máme k textům vybranou krásnou fotografii pšenice a vlčích máků. Vlčí mák je z pohledu zemědělců plevel, ale na jeho obhajobu, je dobré připomenout, že se používá v lidovém léčitelství. Především bývá dáván do souvislosti s plicními potížemi. Vlčí mák totiž disponuje zklidňujícími účinky na dýchací soustavu, a to např. při chřipce, nachlazení či angíně, přičemž může odlehčit i při závažnějších problémech. Nemocným pomáhá i svými sedativními účinky, které mají za následek klidnější spánek, bývá doporučován i lidem, kteří trpí depresivními náladami. Také prý má pozitivní působení na trávicí ústrojí. Věděli jste to, že vlčí mák je vlastně "dobrý" plevel?

Jaký konkrétní plevel byl vyset do dobré úrody, nám ale ekumenický překlad Bible neposkytuje. Některé jiné české překlady hovoří o jílku, což je travina zpočátku růstu podobná pšenici. S jílkem je ale trošku potíž. Zatímco jílek vytrvalý je z hlediska zdraví neškodný a také pro svou houževnatost se využívá například na tenisových dvorcích Wimbledonu, vedle něj roste ještě velmi podobný jílek mámivý zvaný matonoha, který bohužel po požití může způsobit halucinace… Vrátíme-li se k "pleveli" ještě jednou – některé překlady vedle jílku hovoří, že plevelem byl jednoznačně koukol, což je sice krásná fialová květina, v Čechách kdysi běžná a momentálně velmi vzácná, může ale při smíchání se zrnem způsobit trávící potíže.

Nicméně, o jaký druh plevele šlo, není v tomto podobenství rozhodně to nejdůležitější. Stejně, ani není podstatná postava nepřítele. Toho, který škodí tím, že semena svého plevele rozsévá. Ten příběh také nelíčí, proč nebyl nepřítel zastaven. Obraz nám předkládá jen tolik, že se jedná o cosi přirozeného – lidé spali a nepřítel měl možnost páchat svou zlomyslnost. To je obraz světa. Na nás je, jak se popasujeme s naším vlastním viděním života po procitnutí, zda budeme jako ti služebníci, kteří jsou nespokojeni s tím, co roste na poli života… "Jak je to možné, Pane? Nezasel jsi tam jen dobré semeno?" Ptají se oni dotyční rozhořčeně. Nesázeli, ale chtějí jít teď honem plevel vytrhat. Jsou v roli jakýchsi samozvaných mravokárců, kritizují a mají své řešení. Jejich pán je však k vytrhávání plevele nepovolal, je si vědom, že by napáchali víc škody než užitku. A není jistě ani bez souvislosti, že při sklizni nebude posílat tyto služebníky, ale vyšle své jiné žence, kteří přesně podle jeho pokynů plevel sváží do otýpek ke spálení a pšenici uskladní do jeho stodoly…

Celé ono vyprávění není ale ani tolik o nepříteli, plevelu, sklizni a dobrých žencích, jako je spíše výjevem pro ty, kteří se staví do role sluhů a přitom, a především chtějí být spíše pány a soudci. Toto podobenství se týká království nebeského.

V lidském světě jistěže potřebujeme policii, justici i vězeňskou správu, aby se pokoušelo tu lépe tu hůře eliminovat lidské škůdce a plevel. V království nebeském, nebo řekněme v tom duchovním světě, platí ovšem něco jiného. Z proroka Izajáše, jsme slyšeli tato Hospodinova slova: "Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve!" Iz 44,6 Je pravdou, že lidé všech věků, a to už není obraz, ale jasná skutečnost, že před Bohem nemíváme vždy nastavenou pokoru. Míváváme jasno, co a jak by v životě mělo být a kritizujeme kde co a kde koho. Boha však nikdy neošálíme ve vztahu k němu, i když se budeme vydávat za jeho sluhy, neznamená to, že nás On povolal k tomu, abychom v jeho království zrovna my dělali pořádek…

Naše únava a lidská malomyslnost ze stavu světa, bývá třeba i na místě, ale my, sestry a bratři, nikdy nejsme nad Bohem a nejsme ani vykonavateli jeho soudu. Jsme však, jak jsme si dobře připomněli ve čtení listu Římanům, díky našemu vztahu ke Kristu, především Božími děti. Smíme vnímat, že jsme dědici milosti. Lásky, která spojuje s Bohem, odvádí od obav a strachu a dává sílu i uprostřed plevele a nepřátelství světa. Amen

První čtení z Písma: Izajáš 44, 6-8

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: "Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím."