Je součástí mého těla i mé duše

Svůj první den na tomto světě nepamatujeme, ale je podle všeho jasné, že jsme jej prožili zřejmě v mnohém podobně jako všechna novorozeňata - tedy, že jsme po porodu trochu brečeli, byli překvapeni světlem, a že nejsme ve stálém teple u maminky. Pak jsme v první den také i trochu spali, a především jsme také docela jistě pokoušeli jíst - pít mateřské mléko.

To byl náš první den na tomto světě. A jaký bude náš den poslední? To samozřejmě nevíme a vše je v poněkud větší mlze. O našem posledním dnu vskutku netušíme, kdy přesně přijde, je pouze jasné, že jednou ano. Nevíme nyní, co vše se bude kolem nás dít, až světlo světa nám bude odcházet a nastane chlad. Netušíme, co budeme jíst a pít v životě naposledy. Bibli čteme o stále živém Ježíšově zaslíbení, on i nám říká: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (J, 6,54)

Co to zaslíbení znamená? Proč si jej vlastně připomínáme? Dnes už čtvrtou neděli po sobě čteme dle kazatelského plánu lekcionáře na pokračování 6. kapitolu Janova evangelia. Celý tento oddíl se dotýká otázky tělesného a duchovního pokrmu. Ježíš svým učedníkům nabízí své tělo a krev, jako duchovní výzbroj pro všechny dny, a zvláště pro den poslední.

Většinou tuto 6. kapitolu čteme ve smyslu odkazu na večeři Páně. Bez souvislosti ale není, že její ustanovení Jan ve svém evangeliu, právě tento konkrétní děj kupodivu zcela vynechává. U Matouše, Marka, Lukáše stojí večeře Páně v centru jejich evangelní zvěsti. U Jana to tedy není Večeře Páně, ale je to chvíle, situace, kdy Ježíš umývá všem učedníkům nohy.

Je to do jisté míry s podivem. Tolikrát v Janově evangeliu čteme o pravém chlebu a pravém nápoji, a nakonec Jan použije ve svém vyprávění jiný důraz. Teologicky smysl Večeře Páně, jak od něj můžeme číst popisuje a rozebírá. Ale samotný příběh ustanovení Večeře Páně, to jak Ježíš usedl se svými učedníky naposled, vzal chléb a kalich s vínem a s daným vysvětlením jim dal jíst a pít, zde u Jana není. Zřejmě proto, aby zvýraznil, že Ježíš přinesl, nejen jakési magické úkony, obřady, liturgii, cosi nadzemského, ale také zcela konkrétní příklad vzájemné lásky. Všem učedníkům umyl nohy s tím, že i jejich život se má prokazovat drobnými skutky a že se mají všichni opravdu milovat.

Církev do své praxe přijala, kalich a chléb jako mnohem častější vyjádření Boží lásky v Kristu. Umývání nohou jako obřad je méně časté z ryze praktických důvodů. Co by nám však především nemělo nikdy uniknout, kromě doteku jistého posvátna, které církev chtě nechtě kolem každého setkání vytváří, je skutečnost, že jsme zváni k osobnímu a ryze intimnímu prožitku. Bůh s námi prostřednictvím Krista navazuje velmi osobní vztah.

Kdosi mi říkal v jednom pastoračním rozhovoru, že věří, že nad námi je nějaká síla, tajemná "mocnost", která stojí za tímto stvořeným světem i naším vlastním životem, ale on že se vyhýbá slovu Bůh. Jednak nevěří příliš tomu církevnímu divadlu, obává se manipulace lidské instituce, a především mu připadá velmi vzdálená myšlenka, že Bůh je nějaká osoba. Vše jsem mu musel do jisté míry odkývat, prostě jen používal jiný slovník než já a měl i jinou zkušenost. Co jsem chápal jinak, jak vyplynulo z rozhovoru, je především, že Bůh sice není osoba ve smyslu starce na obláčku ani pro mě, ale je silou, která je navýsost osobní. On se dotýká mé osoby a proniká i do všech zákoutí mé duše. Na mnohé jsem v životě už zapomněl, nevím mnoho o svém prvním dnu a nevím o mnoha okolnostech ze svého dalšího života. Jediné, co vím a čemu věřím, že Bůh je v Kristu se mnou, že jej přijímám, že je součástí mého těla i mé duše. Proto přijímám duchovní pokrm a nápoj, v přeneseném významu - tělo a krev Ježíše Krista, abych si vše dobře uvědomil a ona intimita víry se naplnila skutečností, že... Bůh se mě osobně dotýká a v milosti přijímá.

Nevím, kdy přijde můj poslední den, ale živí mě víra, že vzkříšený Ježíš ve mně je a zůstává na věky. On mě stále učí žít, milovat Boha, sebe i druhé a umožňuje, abych se nově narodil, nejen tak jako se rodí děti pozemských otců a matek, ale abych se narodil z Ducha a žil nejen pro tento svět, ale také i pro Boží království. Amen

Přísloví 9, 1-6; Efezským 5, 15-20; Jan 6, 51-58