Déšť jako Boží slzy

Tento týden jsem prožil milou chvíli. Viděl jsem duhu. Vždy když ji vidím, vnímám potřebu se zastavit, vnímat krásu života a cítit pokoj. Předpokládám, že podobně vítáte takové chvilky i vy.

Duha je krásný starobylý symbol nebes. Viděl jsem ji v pondělí u Prahy. V Hradci Králové tedy ta samá duha samozřejmě vidět nebyla, možná jste však viděli nějakou jinou a dost možná jste i někdy pocítili dětskou touhu se duhy dotknout. Říká se, že kde se duha dotýká země, tam prý skřítkové ukrývají poklad. Kdo ví… 😊 Ono se toho o duze vypráví hodně, má v sobě bohaté báje a "možnosti".

Nicméně napadá mě zcela konkrétní a jasná otázka k vám: Víte, kolik barev má duha? Ta otázka je sama o sobě poněkud záludná. Někdo řekne, že barev je šest. A někdo, že sedm, přitom obě odpovědi můžeme brát jako správné. Barevné spektrum nabízí možnost, zda kromě barvy červené, oranžové, žluté zelené, modré a fialové, vidíme také rozlišení a zda vnímáme jinakost modré barvy zvané indigo. To je ta sedmá brava.

Vidění duhy a také i její vnímání, bývá u lidí velmi různé. A jak duhu viděl pradávný Noe a dalších sedm lidí v arše? Můžeme se jen domýšlet, že ji spatřili s velikou úlevou. Před tím dlouho pršelo: Vše kolem bylo nutně šedivě děsivé a temné. Noe a jeho rodina si tak uvědomila, prožila, jak líčí ten starý příběh, že lidé přináší na zem celou řadu temných skutků. Boží trest, který přišel na zemi, je spjat s Boží lítostí, že stvořil člověka… Ten déšť byl jako Boží slzy, které byly odpovědí na lidskou zlovůli, tedy na to vše temné, co roste v nitru člověka.

Duha je Biblí viděna jako znamení Boží milosti. Milosti, která nese v sobě světlo smlouvy, která zvěstuje, že Bůh barvami prozařuje lidské stíny tak, že není potrestáno jedním šmahem vše živé kvůli lidem. Díky jednomu člověku, ale smíme chápat vědomí velmi pestré milosti…

Hovořím pochopitelně o Kristu, který je nám v Písmu předestřen jako ten, kdo očišťuje naše svědomí a prozařuje naši cestu života. Tak jsme o tom dnes četli v prvém listě Petrově.

Lidé někdy mylně křesťanství předkládají, že přináší člověku jen výčitky, že člověk je stále nucen k jakémusi pokání, že je náboženstvím spoután k vědomí zaslouženého trestu, a že se tu stále jen hrozí smrtí a peklem. Tyto zkratky sice mají svůj logický původ a je bohužel pravdou, že církev ne vždy dokáže víru přetlumočit srozumitelně a v celé šíři barevného spektra lidského života. Je také nepochybně pravdou, sestry a bratři, že i lidé, kteří o sobě říkají, že jsou takzvaně "nevěřící" a o kostel nezavadí ani náhodou i přes svou veškerou svobodu cítí velmi intenzivně ve svém nitru celé množství temných výčitek.

Také jsou jistě i lidé, u kterých se zdá, že žádné svědomí nemají. Ale nejsme jejich soudci a je jich rozhodně naštěstí méně než těch, kteří cítí úzkost, nebo zodpovědnost za zemi ve které žijí a za své blízké.

Ano, a je také celý zástup lidí, kteří se trápí, cítí se provinile a nemohou si sami pomoci. Prožívají chvíle svého bludného kruhu, temnoty, která nemá snadného východiska. Ježíš v dnešním biblickém čtení po svém křtu uslyšel hlas z nebes: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."

Křesťanství ve své podstatě nemůže nikoho přinutit, aby daný člověk třeba po svém křtu uslyšel hlas z nebe. Aby pak vyslechl Ježíšovu výzvu, činil opravdově pokání a zároveň věřil evangeliu. Tedy, aby důvěřoval dobré zprávě o milosti, která se také i jeho může dotknout a zcela jej prozářit.

Kéž opět prožijeme dotek světla své víry, která je cennější než všechny poklady světa, není černobílá a dává člověku vnímání všech barev pro život. Amen

První čtení: Genesis 9, 8-15 ( +9, 16-17)

Bůh řekl Noemu a jeho synům: "Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi." Dále Bůh řekl: "Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.

Druhé čtení: 1. Petrův 3, 18-22

Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

Evangelium: Marek 1, 9-15

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."