Bůh je laskavý, trpělivý a dávající

Předpokládám, že podobenství o Marnotratném synu jste slyšeli už bezpočtukrát. A protože už ten krásný, ale dlouhý příběh nijak nepřekvapí, věřím, že může být někdy pro každého těžké vydržet zcela soustředěně poslouchat celých těch 21 veršů z 15. kapitoly Lukášova evangelia tak, aby se do mysli posluchače nevloudila nějaká nepozornost, tedy tak, abychom byli stále, pevně a zcela "položeni" při četbě v daném ději vyprávění.

Ten příběh byl jistě překvapivý, když jsme jej slyšeli poprvé – opakovaným posloucháním můžeme tu a tam někdy ztratit pozornost. I když vlastně, jak ten příběh končí? To tak docela ve své podstatě nevíme. Jeho konec je totiž zcela úmyslně otevřený, abychom nad tím vším přemýšleli a přitom nevěděli, zda ten starší syn se na otcovo slovo uklidnil. Zda také nakonec šel s radostí za svým bratrem. Tedy za tím mladším nezbedou, který byl ale v dané chvíli rozhodně lépe oblečen než on – starší bratr po celodenní dřině na poli. Také podle všeho starší bratr v ten okamžik asi neměl prsten od otce ani jiné ozdoby, i boty měl asi špinavé. A zřejmě měl hlad, žízeň, a hlavně zdá se, byl kupodivu zcela osamocen.

Ten příběh je plný předvídatelných reakcí a emočního nastavení jednotlivých aktérů a také je plný stálého překvapení. Překvapivé bylo, že mladší syn si vyžádal dědictví ještě za života svého otce. Ta žádost byla tehdy velmi neobvyklá, neuctivá a vlastně i drzá. A tak až tak překvapivé ani nebylo, že takový syn obdržené peníze neudržel a rozmařilý je kdesi daleko od rodiny utratil. Rozhodně nemůže asi také až tak překvapit jeho myšlenka ve chvíli nouze, že se rozhodl vrátit domů. A také nás nepřekvapí a zcela rozumíme zmíněnému rozhořčení toho staršího, pracovitého bratra.

Co by nás ale pokaždé mělo zarazit a překvapit, jsou ty tři výrazné otcovy reakce. První byla ta, že bez řečí mladšímu synu dědictví nejprve vyplatil, druhým překvapivým děním bylo, že nezdárného syna přijal s milostí bez výčitek, když se špinavý, hladový a bosý vrátil domů. A třetí zcela neočekávanou reakcí bylo, ani ne tak, že přelaskavý otec uklidňoval toho staršího syna a že si vyslechl pochopitelné výčitky, ale to zcela nejpozoruhodnější otcovo sdělení tomu staršímu bratru: "Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen."

O tomto slavném podobenství se říkává, že je to evangelium v evangeliu. V příběhu daný souhrn podstaty dobré zprávy o vztahu našeho nebeského Otce k nám.

Je to On, Bůh, Bůh Otec, kdo nám dává svobodu, a pak i trpělivě čeká, až se k němu pro své mnohdy odcizené sobectví vrátíme. Je to také On, kdo nám všechno svěřuje a dává, když jsme s ním, i když si to pro svou omezenost mnohdy ani neuvědomujme a nechápeme.

Jsme jeho nevděčné děti. Někdy se podobáme více tomu mladšímu, jindy zas tomu staršímu bratru a jen občas, prožíváme vědomí toho, že jsme dědici Boží lásky a radosti.

Jistěže, je to pochopitelné, že si mnohé neuvědomujeme, buď se jen někde dočasně pozemsky radujeme, nebo jsme jako upocení rolníci, co se až večer znavení vrací z pole domů. Buď si uvědomujeme svou bídu, chyby a vracíme se s pokorou domů k Bohu Otci, anebo žijeme s pocity různé nedoceněnosti, býváme tu a tam rozhořčeni nad nespravedlností života a vyčítáme Bohu mnohé. To jsou dva nejzákladnější postoje Božích dětí. A nejsou až tak překvapivé. Dobře jako křesťané víme, že takto my lidé fungujeme. Zarážející ovšem je zvěst, že Bůh je laskavý, trpělivý, milostivý a že nám dává mnohem víc, než se nám zdá.

Kéž se dokážeme dnes radovat a těšit z toho, že Bůh před námi otevírá svou náruč. Amen

První čtení: Jozue 5, 9-12

Hospodin Jozuovi řekl: "Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu." Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení); jmenuje se tak až dodnes. Izraelci tábořili v Gilgálu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na Jerišských pustinách hod beránka. Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne. Toho druhého dne, kdy začali jíst z výtěžku země, přestala také mana; teď už Izraelci manu neměli, ale toho roku jedli z úrody kanaánské země.

Druhé čtení: 2. Korintským 5, 16-21

Od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Evangelium: Lukáš 15,21 -32 (+ 15, 1-3.11b+20)

Syn mu řekl: >Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. < Ale otec rozkázal svým služebníkům: >Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. < A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: >Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého. < I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: >Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele. < On mu řekl: >Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. <"